Být na to sama není lehké, ale když kolem není nikdo, kdo by potřeboval hubnout nebo měl čas jako já a ... nebo spíš, že všechny odháním ... To asi spíš. Odháním všechny, abych se nemusela stydět v plavkách, jak funím, jak nestačím jejich rychlému kroku ... jen málokdy se odhodlám vylézt z ulity.

Internet mi dal sílu anonymity, je to osvobozující, ale nějak mi chybí i ta lidská stránka. Nějak mi chybí někdo, kdo by na tom byl jako já. Sám na cestě. Ne kamarádka, co zrovna porodila, vdala se ... ony už jsou jinde než já ... u nich se cítím jako přítěžek.

A teď, když chci zhubnout je to někdy dost náročné. Původně jsem si myslela, že těžké bude jíst rozumně v práci. Ale to jsem se spletla. Tam mám pořád, co dělat, hlava je zaměstnaná. Jenže doma. Jen dva kocouři, čtyři stěny ... a pokud se chci k něčemu vyburcovat je to kurňa těžký. I vymyslet jídelníček se najednou stane překážkou... A za každý den, kdy se ten den povede jsem neskonale vděčná, ale zatím je bohužel víc těch dní, kdy víra kolísá a cesta drhne ...

Potřebovala jsem si jen vypsat dušičku. Díky že tu jste.